Cesta za krajany aneb jak jsme začaly šířit Moravskou krásu za moře
Ve Spojených státech žije řada našich krajanů – někteří si svou původní vlast pamatují, jiní chtějí poznat své kořeny. Mezi „Čechoameričany“ se ocitla také Monika Vintrlíková, kterou práce zavedla do Atlanty. Protože jí rodná Morava chyběla, rozhodla se kousek domova přivézt za moře. Tak vznikl nápad uspořádat dílny a výstavy v USA. S Dagmar Benešovou se znaly už léta a Monika znala její aktivity na poli šíření moravského ornamentu. Dagmar zase do spolupráce přivedla významnou osobnost moravského lidového umění, paní Marii Švirgovou. A tak v roce 2017 začala jejich první cesta za krajany, kterou po skutečně velkém ohlasu zopakovaly i v roce 2018.
Paní Švirgové bylo 81 let, ale kdo ji zná, ví, že se nových výzev nebojí a učit moravský ornament bere jako skutečné poslání. Pro Dášu Benešovou znamenalo pozvání do USA také velký krok – při plném pracovním vytížení a rodinných povinnostech bylo vydat se do Ameriky náročné.
Kraslice a krasavice v Americe
Svým krajanům přivezly umění velikonočních kraslic a malování mašlí ke krojům – přivítali je na ambasádě ve Washingtonu DC, v české a slovenské škole v Atlantě a při své druhé návštěvě také v Národním domě v New Yorku. Naučili tu spoustu zájemců umění voskového reliéfu na kraslicích, výrobu Morany a také malování nejen typických mašlí, ale také triček a tašek. Ohlas mělo také to, že obě lektorky měly vždy podlužácký kroj, někteří krajané jej dokonce poznali.
„Vzpomínek máme spoustu – vydaly jsme se na cestu, bez angličtiny i anglicky mluvícího doprovodu. Hned na letišti jsem zapomněla kabátek, prostě holky z Moravy se vydaly samy na cesty. Mnoho věcí jsme vyzkoušely poprvé – například jíst sushi hůlkami. Nezapomenutelné bylo třeba naše ubytování u jedněch krajanů, kde jsme s Mařenkou měly jednu postel a jednu deku. Obrovský zážitek byl New York – ten byl pro Mařenku impulsem, aby se na cestu vydala i podruhé. Ve svých osmdesáti letech se poprvé svezla metrem. Pro Američany zase byla velkým zážitkem paní ve stoletém vlňáku, otáčeli se za ní a ptali se, co to má za pěknou šálu, “ vzpomíná Dáša Benešová.
Malérečky v OSN
O své zážitky se podělila také Šárka Vamberová, tehdejší kulturní atašé české ambasády ve Washingtonu DC. „Když jsme jako ambasáda pozvali Dášu s paní Mařenkou do USA podruhé na velikonoční dílny, povedlo se mi jim ukázat i pravý černošský gospel při nedělní bohoslužbě ve Washingtonu DC. Obě byly svátečně oblečené v kroji, jak se do kostela sluší a patří. Budily pozornost a krásně se včlenily do komunity a moc si tu pospolitost užily. Díky kolegovi Karlu Komárkovi ze Stálé mise ČR při OSN dámy absolvovaly soukromou prohlídku budovy Organizace spojených národů, což bylo pro ně nezapomenutelné. Když se paní Mařenka v kroji spontánně postavila za pultík, za kterým mluvívají světoví státníci, a začala mluvit o tom, že jako obyčejná vesnická žena by si nikdy nepředstavila, že se podívá do Ameriky, byli jsme všichni dojatí.“
Kroje v Atlantě
V Atlantě se s naší „delegací“ setkala prezidentka České a slovenské školy v Atlantě paní Lenka Panáková Mohwish. „Měla jsem tu čest se nechat obléknout do tradičního kroje. S pokorou a nesmírným nadšením jsem přijala nabídku paní Švirgové, že mě ona sama oblékne do jejího kroje. Jako ve snu jsem pozorovala její křehce něžné ruce, které bez jakéhokoli zaváhání věděly, jak co obléknout, kde popotáhnout, založit či uhladit. Její ruce mi připomněly ruce
mojí milované babičky. Babiččiny starostlivé ruce, které dokázaly pohladit a najednou bylo vše na světě krásné, veselé a bezstarostné. Nedokázala jsem udržet slzičku a ubránit se emocím. Jsem velice vděčná za možnost tuto vzácnou ženu poznat, nechat se od ní nastrojit, naučit se moravské tradice a zavzpomínat si na časy kdy jsme jako děti malovaly vajíčka, zdobily kraslice a bezstarostně jsme se honily s pomlázkou po vesnici.
Krajané za mořem děkují
Význam jejich cesty nejvíce dokládají milá slova těch, kteří měli možnost se s nimi setkat. „Strávili jsme nádherné odpoledne a podvečer s malérečkou Marií Švirgovou. Po mnoha letech jsem opět vyzkoušela zdobení kraslic voskem a zavzpomínala na své dětství, kdy jsem zdobívala touto technikou kraslice s maminkou. Paní Mařenka má neuvěřitelný talent a trpělivost. Jsem velmi vděčná za možnost a první příležitost v životě, vyzkoušet si zdobení stuh ornamenty z Lanžhota pod vedením tak zkušené a šikovné malérečky,“ říká Petra Zavadilová Boček z Atlanty.
O své dojmy se s námi podělil také pan Jaromír Juchelka, který pochází ze Slušovic a roku 1968 stejně jako řada dalších krajanů odešel do USA. Dnes žije v Atlantě a na velikonoční tradice z domova si živě vzpomíná. „Snad v každé rodině se malovala vajíčka, ať už na výzdobu doma, nebo se rozdávala na šmigrust či šlahačku, jak se říká. Moje stařenka i maminka je malovaly. Po skoro 50 letech jsem v roce 2017 s údivem dostal oznámení, že česká a slovenská škola v Atlantě bude pořádat kurz malování kraslic. Okamžitě jsem řekl manželce, že se zúčastníme. Trpělivost obou moravských lektorek přinesla výsledky – já i moje paní jsme pár pěkných kraslic vytvořili a dodnes je máme na památku. Vrátil jsem se do svých mladých let na Moravě, a to vnitřní uspokojení nelze popsat. Dokonce jsme se naučili vyrábět Smrtku, tu máme také schovanou doma. Ještě jednou vřelé díky,“ napsal nám náš krajan.
Přijeďte příště…
Ani dvě cesty do USA ale nestačily – tolik emotivních setkání, nových přátelství a zejména kulturní přínos obou výletů se stal podnětem k dalším nápadům, jak spojovat Moravu a Ameriku. O tom dalším dobrodružství a názvem Strážkyně moravského dědictví, vám napíšeme příště.