Malíř Antonín Vojtek se proslavil obrazy, které vás přenesou do poklidné pestrobarevné krajiny. Jeho celoživotní inspirací je jižní Morava, a především okolí Břeclavska. Letošní 90. narozeniny oslavil sérií výstav. Speciální výstavní projekt na míru pro Havlíčkovu vilu v Břeclavi kurátorsky připravily umělcova žena Jitka a dcera Julie. Uvidíte zde málo známá abstraktní díla, a dozvíte se, co tento výjimečný malíř prožívá při výpravách do neprobádaných světů.

Vlastní cestou

Antonín Vojtek pochází z Horních Bojanovic na Břeclavsku. V dětství si sám hledal cestu k výtvarnému umění, a snil o studiích na Akademii výtvarných umění v Praze. Naneštěstí se o přijímacích zkouškách dozvěděl příliš pozdě, a proto když přišel za ředitelem Akademie, tak mu bylo řečeno, že nemá smysl, aby se na školu hlásil. Odmítnutí ale Antonína neodradilo, a rozhodl se, že se k umění dostane po svém.

„Vždycky jsem bojoval, když mi na něčem opravdu záleželo. Zkoušky na školu nevyšly? Nevadí! Zkusím to jinak! Znám řadu umělců, kteří byli velice nedočkaví, aby se prosadili. Všemožně se snažili, aby jim nic neušlo. Já jsem se neustále divil, jak se ta moje práce začala dostávat mezi lidi. Když jsem měl jednu z prvních výstav v Hradci Králové, tak jsem zrovna sloužil na vojně. Jednou za mnou přišel poručík a povídá 'Vojín Vojtek? Držte se, všechny vaše obrazy někdo ukradl!' Myslel si, že je to pro mě špatná zpráva, ale já jsem se radoval. Však to pro mě byla čest. Někomu se tak líbily, že si je vzal!“ popisuje Antonín.

Dokonalý nadhled

Malíř Antonín Vojtek se celý život řídí heslem, že nikam nespěchá a snaží se vnímat dění ve světě s nadhledem. A to doslova. Vždy ho bavilo vše prozkoumávat z nejrůznějších úhlů pohledu. Když v 70. letech pracoval v továrně, dozvěděl se o konstruktérovi rogal. Představa, že by mohl vidět krajinu z jiné perspektivy, ho naprosto nadchla. Antonín s přáteli sestavil rogalo, a konečně se vznesl do oblak.

„To byl naprosto úžasný pocit! Letěl jsem nad krajinou, vítr se uklidnil a kolem dokola takové ticho!“ vzpomíná Antonín na počátky létání s rogalem, které později přenesl i do své tvorby. Na jeho obrazech vidíme krajiny z ptačí perspektivy, které vás doslova přenesou do pocitů rogalisty.

Tisíce doteků

Podobně fascinující jsou Vojtkovy obrazy poklidné pestrobarevné krajiny, plné zaoblených stromů, keřů nebo kopců. Antonín Vojtek tvrdí, že ho vždy inspirovala jižní Morava, ale nerad obrazy spojuje s konkrétními místy.

„Lidé mi často říkají, že je jim ta moje krajina povědomá, ale já si myslím, že není důležité, kde jsem se inspiroval, ale to, jak moje obrazy působí. Snažím se do nich přenést klid, jako protipól k vnějšímu světu, který se mi zdá dost chaotický. Já obrazy nemaluji, ale komponuji. Fascinuje mě geometrie, která je všude kolem nás. Každý můj obraz – to jsou tisíce doteků, a nesmí tam být ani o tečku víc,“ vysvětluje Antonín a zmiňuje jedno místo, kam se stále vrací. Velmi rád jezdí na Pohansko u Břeclavi, což je nádherná téměř nedotčená krajina, kde bývalo velkomoravské hradiště na soutoku řek Moravy a Dyje. Antonín zde často kreslí v plenéru, hodiny a hodiny pozoruje rozsochaté staleté duby i holé kmeny stromů, které působí jako dramatický motiv v klidné krajině.

Propojené světy

Netradiční výlet mimo tuto známou krajinu uvidíte na výstavě Mezi světy v Havlíčkově vile v Břeclavi-Poštorné, kde Antonínova žena Jitka a dcera Julie vytvořily originální propojení obrazů, textů a uměleckých instalací.

„Pětadvacet roků pomáhám manželovi s organizováním výstav. Letos slaví 90. narozeniny, tak jsem chtěla připravit něco speciálního v Havlíčkově vile v Břeclavi. Ten dům patří Monice Vintrlíkové, jejíž rodina se s mým manželem zná mnoho let. Napadlo mě, že tentokrát představím méně známou část manželovy tvorby. Spatříte zde sérii maleb na pomezí abstrakce a krajiny, a pak jsou tu ryze abstraktní malby, které začal malovat, když v 70. letech vstoupil do umělecké skupiny Konfese. Zařadila jsem na výstavu také obrazy z cyklu Odjinud, které manžel namaloval poté, co měl vážné zdravotní problémy. Zřejmě prodělal ve spánku klinickou smrt. O tomto prožitku napsal dlouhou báseň, ostatně psaní je něco, čemu se věnuje zhruba stejně dlouho jako malování. Vždy si zapisoval nejrůznější postřehy, velmi rád vypráví a vzpomíná na své dětství. Ukázky jeho textů jsou ve všech výstavních sálech“ poznamenává Jitka Vojtková a dodává, proč jsou na výstavě i geometrické objekty, které doslova levitují nad hlavou návštěvníků.

„Chtěli jsme jednotlivé obrazy doplnit i něčím neobvyklým, co bude přímo v prostoru, aby si lidé naplno užili tu energii jeho uměleckých světů,“ vysvětluje Jitka a předává slovo nejmladší generaci Vojtků – dceři Julii, která se také podílela na letošní výstavě, a namluvila spolu s umělcem komentáře k obrazům, které lze snadno načíst pomocí QR kódů.

Generační dialog

Julie Vojtková vloni úspěšně zakončila studium na Masarykově univerzitě. Jako téma bakalářské práce si vybrala podrobnou analýzu tvorby svého otce.

„Původně jsem se věnovala obrazům Alfonse Muchy a jeho zpracování Otčenáše, ale pak mě napadlo, že bych ráda prozkoumala tátovo dílo. Byl to docela risk, protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to je dobré rozhodnutí. Na jednu stranu je skvělé, že mám přístup k jeho archivu a dalším materiálům, ale na druhou stranu bylo hodně důležité, abych si udržela odstup. Moje bakalářská práce je vlastně vůbec první odborný text, který shrnuje tátovu tvorbu – od jeho počátků, kdy se učil nejrůznější výtvarné techniky jako samouk, přes jeho první výstavy až po současnou tvorbu. Podařilo se mi vyhledat také recenze v dobovém tisku. Táta mi opravdu hodně pomáhal, když vyprávěl o tom, co ho inspirovalo v jednotlivých fázích jeho tvorby, a ukázal mi obrazy z raných let, které jsem do té doby vůbec neznala,“ vzpomíná Julie, která se při psaní práce zaměřila také na to, jaké životní obtíže musel její otec řešit. Zajímala se o to, proč ho nepřijali do Svazu výtvarných umělců a zkoumala také důvody, proč byla umělecká skupina Konfese, perzekuovaná a později dokonce zakázaná.

Let do budoucna

Když si vyprávím s Antonínem Vojtkem o jeho inspiraci, tak zaznívají nejen témata z minulosti, ale zajímá se též o budoucnost. Ostatně to byl i důvod, proč v roce 2021 založil projekt Poselství naděje 2121 (Message of Hope).

Antonín vytvořil obří schránku v podobě vejce, jež symbolizuje zrození. Je téměř metr a půl dlouhá a vysoká asi sedmdesát centimetrů. Nahoře je uzamykatelný otvor, do kterého mohou lidé vkládat vzkazy pro své potomky. Čím se trápí, čeho se obávají, co doporučují příštím generacím, a co si přejí do budoucna. Schránka se otevře až za sto let.

„Já jsem zažil klid a mír u nás v Bojanovicích. Vnímal jsem, jakou měli lidé trpělivost. Moje maminka uměla všechny možné rukodělné práce: zvládla výšivku na košili a ušít šaty nebo kalhoty. Tu úpornost a trpělivost mám po ní. V devadesáti maluju deset hodin denně, a pořád mě to neskutečně baví. Ten současný svět je pro mě nervní a uspěchaný, ale co si představím, když myslím na budoucnost? Lidem se podaří ovládnout antigravitaci, a místo po silnicích budou létat z místa na místo,“ směje se Antonín Vojtek. 

Nenechte si ujít vesmírnou výstavu Mezi světy Antonína Vojtka v Havlíčkově vile. Je otevřená už jen do 22. září.

Foto: Lukáš Pánek