Havlíček byl poštorenským obchodníkem, starostou obce, starostou Sokola, pokladníkem dobrovolných hasičů, členem Občanské besedy a především neúnavným bojovníkem za českou školu v Poštorné, čímž se proslavil po celém Českém království. Právě díky němu je Poštorná zakreslena na mapě České republiky a ne Rakouska.
Narodil se v obci Nížkov 14. února 1869 neprovdané Marii Havlíčkové, sloužící na tamnější faře. Jeho otcem byl prý farář Karel Vosyka (1840-1895). Vosyka se k chlapci hlásil a finančně ho podporoval. I díky tomu se Havlíček mohl vyučit krejčím na Průmyslové škole pokračovací v Polné. Začátkem 90. let přišel do Poštorné, kde začal pracovat jako krejčovský pomocník u krejčovského mistra Fabiána Pektora. V dubnu 1892 se oženil se sestrou svého mistra Františkou Pektorovou, která provozovala obchod v domě č. p. 198. Manželství ale netrvalo ani rok, neboť Františka v březnu 1893 podlehla nemoci a v dubnu téhož roku zemřela i jejich tříměsíční dcera. Po zesnulé manželce převzal Havlíček její obchod a zůstal mu také dům č. p. 198, který patří Havlíčkově rodině dodnes. Už v květnu 1893 se oženil s Antonií Čermákovou. Toto manželství trvalo něco přes rok. Antonie zemřela v červnu 1894, čtyři dny po jejich novorozeném synovi Vladimírovi.
V lednu 1895 si vzal Idu Mazancovou, s níž měl syny Ottu (*1895) a Rudolfa (*1897). Manželka Ida také brzy zemřela.
V srpnu 1901 se oženil, počtvrté a naposledy, s Marií Bačákovou. Narodily se jim tři děti: Leo (1903), Karel (1906) a Marie (1912).
Alois Havlíček byl členem mnoha vlasteneckých spolků. V roce 1905 byl zvolen do zastupitelstva obce Poštorná a stal se obecním radním. Byl dvakrát zvolen starostou Poštorné a v této funkci například zorganizoval první veřejné cvičení poštorenského Sokola.
V roce 1910 začal obchodovat s vínem. Pro tyto účely nechal postavit na dnešní Havlíčkově ulici prostorný sklep s nadzemní budovou, kde bylo zázemí podniku a výčep. Dle reklamy, kterou Havlíček zveřejňoval v českých novinách, daroval 2 % z obratu firmy na zřízení a provoz české školy spolku Komenský v Poštorné.
V září 1921 navštívil sousední Břeclav T. G. Masaryk, který Havlíčka ujistil, že zná osudy Poštorné, chápe jejich radost nad připojením k ČSR a přeje jim hodně zdaru a štěstí.
V lednu 1928 zesnul syn Aloise Havlíčka Karel Havlíček, který stál u zrodu skautského hnutí v Poštorné. V dubnu téhož roku Aloise Havlíčka stihla mrtvice a 3. října 1928 v 59 letech zemřel.
V září 1933 byla v Poštorné Aloisi Havlíčkovi odhalena pamětní deska.
0d 5. června 2021 je po něm pojmenovaná Havlíčkova vila.
Navštěvoval Německou technickou univerzitu v Brně, od roku 1877 studoval na Vysoké škole technické ve Vídni katedru architektury, která se později stala fakultou architektury. V roce 1881 složil první státní zkoušku. V roce 1882 se u Karla Königa ucházel o místo asistenta na Technické univerzitě starověké architektury. Získal pozici a je uveden v katalogu kurzů 1883/84 jako asistent. V letech 1881 až 1883 studoval na vídeňské Akademii výtvarných umění u Friedricha von Schmidta.
V roce 1884 vstoupil do služeb knížete z Lichtenštejna, kde se stal vedoucím stavebního oddělení v Eisgrub, dnešní Lednice. U jeho budov je nápadné použití barevných slínkových cihel a střešních tašek z knížecí lichtenštejnské továrny na hlínu a cihly v Unterthemenau, dnešní Poštorná. Na Vysoké škole ovocnářství a zahradnictví, která byla založena v Lednici 5. října 1895, učil Weinbrenner předměty perspektiva (a stínová technologie) a teorie budov (dějiny umění), dokud nepřestoupil na německou technickou univerzitu. Poté, co odešel, se v Lednici už budování učňovské přípravy nevyučovalo.
V letech 1909/10–1926 učil středověkou (sakrální) architekturu na Německém vysokém učení technickém v Praze. Několikrát byl také zvolen děkanem. Přestože v roce 1926 odešel do důchodu, byl členem zkušební komise pro druhou státní zkoušku z architektury do roku 1938/1939.
Karl Weinbrenner byl 7. ledna 1942 pohřben v Leitmeritzu, dnešních Litoměřicích v severních Čechách.
Realizace:
Kromě četných lesních domů postavil řadu domů pro dělníky a pro zahradníky ve službách knížete.
V roce 1898 získal s k.u.k. Civilní záslužný kříž ve zlatě s korunou. Roku 1908 byl u příležitosti dokončení a vysvěcení farního kostela v Katzelsdorfu vyznamenán Rytířským křížem papežského řádu sv. Řehoře a komunita v Katzelsdorfu z něj udělala čestného občana.
