Kdo někdy zažil jaro na Podluží, ví, že to není jen změna ročního období, ale zázrak probouzejícího se života. Všechno začne nenápadně: z polí mizí zbytky sněhu, v sadech se zelenají první pupeny a vesnicí se víc než v zimě rozléhá zpěv – ptáčků i lidí. Tak si jaro pamatovala i babinka Maryška z Charvátské Nové Vsi, která prožila téměř celé 20. století na jednom místě – mezi vinohrady, kroji a lidovými tradicemi.
Pro děti byl tehdy byl jaro spojený hlavně s prací kolem domácích zvířat. Babinka vzpomínala, jak měli na starosti „malé hospodářství“ – slepice, králíky a husy. Husy vyháněli na Jazero, slepé rameno Dyje, a každý měl ty svoje označené barvou na křídlech, aby se v tom hejně vyznal. Kolem vody to prý vždycky šumělo husím kejháním, dětským smíchem a občas i křikem, když se některý pták rozhodl utéct.
Hospodářství bylo základ. Zvířata a pole dávala rodině obživu a v kuchyni se vařilo hlavně z toho, co dům a dvůr poskytly – často z obyčejných brambor, které se uměly proměnit v neskutečné množství jídel. Láska k půdě a zvířatům se dědila z generace na generaci, stejně jako krátké veršovánky, které doprovázely rok:
Třeba na svátek sv. Jiří, 24. dubna: O svatém Jiří vylézají hadi a štíři.
Nebo jedna jarní:
Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem, máj vyženeme kozy v háj.
Na pastvě koz i husí přišly často na řadu i říkanky:
Běží zajíc zpoza stohu, roztrhl si zadní nohu. Liška mu to zašívala, veverka sa posmívala. Chyť veverku za uši, povedem ju k Maruši. Od Maruše k Ance na makové žgance. Od Anky k Jurovi na makové pirohy.
Babinka Maryška u toho vždycky dodala, že nejlepší byly právě ty makové žgance – prosté, ale s chutí domova. A víte co, tady máte recept:
Makové žgance Uvaříme brambory bez slupky nakrájené na kostky, slejeme vodu a necháme jí ⅓, brambory pomačkáme, přidáme vejce, sůl. Dohustíme polohrubou moukou a vytvoříme lžičkou „kopečky“ na sádlem vymaštěný plech, upečeme do křupava. Můžete je jíst samotné nebo posypané mákem s cukrem, případně vysmaženým špekem.
Dobrou chuť!
