Nastává máj, ten „lásky čas“, a tak je také čas zavzpomínat s babinkou Maryškou na to, jak se dříve na Podluží žilo v rodinách a jak tehdy vyrůstaly děti. Ostatně, v květnu je také svátek matek, a by nich by žádná rodina nemohla vůbec být. Je to tak dnes a bylo to tak i před sto lety.
Tehdy bylo ovšem daleko běžnější mezigenerační sepětí, dospělé děti se svými rodinami často žily pod jednou střechou se svými starými rodiči.
Jeden domek, dvě generace
„Narodila jsem se do sedlácké rodiny,“ vzpomínala babinka Maryška. Rodiče i stařečci byli „ze sedláckého rodu“ a všichni žili pod jednou střechou. Samozřejmostí byla úcta k prarodičům, děti často dostávaly jména podle nich. Vždyť i babinka Maryška vzpomínala: „Dali mi jméno po babičce, Marie.“ Domek byl rozdělený napůl – v jedné části mladí, v druhé starší, ale dvůr, práce i starosti byly společné. Uprostřed stála studna, srdce celého hospodářství. Z ní se bralo všechno: voda pro dobytek, pro vaření, praní i večerní umývání. Koupelnu neměli, v létě se myli rovnou u studny, v zimě v lavoru v teple světnice.
Jak rostly děti (i šaty)
V době Maryščina dětství nebyl dětský šatník plný triček a mikin. Děti rostly rychle a oblečení se muselo přizpůsobit. Novorozeňátka si samozřejmě hověla v peřinkách a zavinovačkách, které byly chloubou každé maminky – pečlivě škrobené, s načechranými kraječkami. Často se dědily z generace na generaci a když se narodilo dítě, nastal čas vytáhnout z truhly celou dětsku výbavičku a vše provětrat, vyžehlit a připravit.
„Do tří let nosívali kluci i holky stejné šaty,“ vzpomínala babinka Maryška. Bylo to kvůli praktičnosti – jednoduchý střih, který vydržel, i když děti rostly jak oz vody. Kroj měly až starší děti a i ten nejdřív jen všední. Slavnostní kroj byl výsadou dorůstající mládeže, zhruba od patnácti let. Teprve tehdy se malý člověk „ukazoval“ na hodech a poutích v plné parádě.
Hračky byly vzácné. Děti je dostávaly hlavně o Vánocích nebo když rodiče přivezli něco z jarmarku. Často šlo o drobnosti – panenku, dřevěné zvířátko, později plechové autíčko. Zbytek si děti vymyslely samy. Uměly si hrát s klacíkem, hadrem, kouskem provázku. Důležitější než předmět byla parta – sourozenci, bratranci, sestřenice a sousedovic děti. Tedy vlastně děti z celé dědiny.
Hry, radosti i starosti
Život se točil kolem rodiny a hospodářství. Děti pomáhaly přiměřeně věku: nosily vodu, krmily drůbež, sbíraly klestí, hlídaly menší sourozence. Společně se ale prožívaly i radosti – narození dětí a vnoučat, svatby, poutě. Rodiny bývaly početnější, a tak se často stávalo, že si nejmladší děti a nejstarší vnoučata hrály spolu. Na dvoře se pak potkávaly tři generace a běžným obrazem byla mladá maminka, její matka – babička, a k tomu prababička, která dohlížela, jestli je všechno „jak má být“.
Škola pro život, ne pro kariéru
Školní docházka byla samozřejmostí a povinností už od dob Marie Terezie, ale moc se nepočítalo s tím, že někdo bude ve studiu pokračovat i poté. Na vesnici se chodilo do spojených tříd – v jedné místnosti seděli žáci z několika ročníků. Učitel postupně vyvolával skupiny, zadával úkoly a ostatní zatím psali nebo četli. „Celkem jsem do školy chodila osm let,“ vypráví Maryška. Pokračovat na střední škola nebylo u dívek, a dlouho ani u vesnických chlapců, běžné. Dívky se kromě počítání a čtení učily i ruční práce – šít, vyšívat, spravovat textil. To byly dovednosti, které se jim pak v životě hodily.
Lidé tehdy žili jednodušeji, ale jejich dny rozhodně nebyly prázdnější. Přírodní rytmus – úsvit a soumrak, setba a sklizeň určovaly rytmus dne a roku přesněji nežli hodinky a kalendář. Člověk vstával se slepicemi a uléhal, když byla práce hotová, ne když skončil seriál v televizi. A přestože za Maryščina života prošlo její vesnicí, Charvátskou Novou Vsí, bouřlivé 20. století, to hlavní zůstávalo stejné: studna na dvoře, rodina pod jednou střechou a pocit, že domov není jen dům, ale hlavně lidé, kteří v něm žijí.
