Michal Emanovský vystudoval prestižní americkou hudební konzervatoř Juilliard. Po absolutoriu dostal nabídku, aby hrál v korejském orchestru. Od roku 2022 je ředitelem Českého centra v Soulu. „Většinu profesního života jsem prožil v zahraničí. Je pro mě nesmírně zajímavé objevovat naši kulturu a historii, a prezentovat ji cizincům. Korejcům je blízká barevnost, kterou vidí na aktuální výstavě Galerie moravského ornamentu. Věřím, že je to výborná šance, jak pokračovat ve spolupráci s kulturními institucemi v korejské metropoli,“ říká.

V Česku se lidové kultuře daří především na Moravě, kde je tradice stále ještě živá. Jaká je situace v Koreji?

Na venkově, ale i ve městech lidé stále často nosí tradiční korejský oděv, takzvaný hanbok. Jsou to šaty, které mají jednoduchý střih a velmi výrazné syté barvy. Po celé Koreji je spousta možností, kde si lze hanbok zakoupit. Od nejlevnějších na tržišti až po hanboky šité na míru. Takový si nechala ušít moje manželka, když jsme měli svatbu. Funguje zde také několik skanzenů, kde můžete vidět tradiční řemesla. Řada řemeslných dovedností se ale pomalu vytrácí, protože mistři už nemají komu předat své znalosti. Naštěstí v posledních letech přibývá projektů na podporu těchto aktivit. V Koreji jsou i národní umělci, kteří se specializují na výrobu porcelánu nebo ručně tepaných kovových misek. Ještě před lety tyto misky nebyly považované za něco výjimečného, nyní je to pravý opak.

Naše výstava Galerie moravského ornamentu prezentuje práce 14 maléreček a maléřů ze Slovácka. Jak jejich výrazné barvy působí na korejské publikum?

To je právě zajímavé, že barevností se moravské ornamenty podobají tomu, co Korejci velmi dobře znají. Například na jejich buddhistických chrámech jsou podobně výrazně syté barvy, jaké máte na výstavě. V korejské lidové kultuře dominuje červená a zelená, ale objevuje se také žlutá, což jsou vlastně stejné barvy, jaké nyní můžeme vidět v moravských ornamentech. Rovněž mě zaujalo, jak se podobají moravské a korejské ornamenty. Hanbok je sice většinou jednobarevný, ale používají se k němu podobné doplňky, jako jsem viděl na slováckých krojích. K hanboku se nosí stuhy, které jsou ozdobené malovaným či vyšívaným ornamentem.

Na vernisáži byli i odborníci na lidovou kulturu. Rýsuje se nějaká spolupráce?

Přišel expert z Folklorního muzea, a dvě badatelky z nedávno otevřeného Muzea řemesel. Ptali se hlavně na to, jak dlouho už u nás funguje tradice malování ornamentu, jak se tato dovednost předává a a kdo podporuje lidová řemesla v Česku. Určitě chceme dál vyjednávat o možnostech spolupráce. Nyní chystáme výstavu Českých center Christmas Treasures, kde budou vánoční ozdoby Rautis z Poniklé na Semilsku, které jsou na seznamu UNESCO. Chceme je představit právě v Muzeu řemesel. Viděl jsem na sociálních sítích fotografie týmu Moravské krásy z Českého centra v New Yorku, kde byl workshop malování moravského ornamentu. Něco takového by se hodilo i pro korejské publikum!

A co zaujalo vás na historii moravského ornamentu?

Pro mě je celá výstava velmi zajímavá, protože jsem se díky ní dozvěděl více informací o tradici malování ornamentu. Od sedmnácti let jsem v zahraničí, takže vlastně naši kulturu i historii objevuji postupně, až nyní, kdy vedu České centrum v Soulu. Korejci, kteří jedou do Česka, se často vyptávají, jak vypadá naše lidová kultura. Brzy budu doprovázet skupinu korejských novinářů, kteří pojedou na Pražské jaro. Pak pojedou na Jízdu králů na Moravu.

Proč jste se vlastně v sedmnácti vydal do světa?

Původně jsem jel jen na rok na střední školu do Ameriky. Pak mě vzali na bakalářské studium na The Curtis Institute of Music ve Philadelphii. A poté jsem se dostal na The Juilliard School, což je velice prestižní hudební konzervatoř v New Yorku. Ještě před promocí jsem dostal nabídku, abych hrál v korejském orchestru. Jel jsem do Koreje poprvé v roce 2003. Naštěstí jsem už trochu náskok, co mě tam čeká, protože můj první spolubydlící na střední škole v Kalifornii byl Korejec. Zpočátku mi přišlo nezvyklé úplně všechno: jak se Korejci chovají, jak vaří a hlavně korejština! To byla dost velká výzva, protože jde prý o jeden z nejtěžších jazyků na světě kvůli gramatice a struktuře vět.

Co se Korejcům vybavilo, když jste řekl, že pocházíte z Česka?

Záleží na tom, kolik bylo dotyčnému let. Starší generace znala Československo a vybavilo se jim jméno Alexandera Dubčeka. Mladší generace si Česko spojí s dovolenou. Hodně Korejců do Česka začalo jezdit po roce 2005. Tehdy šel v korejské televizi velmi populární seriál Milenci z Prahy. Korejští filmaři natočili tři díly v Praze. Tenhle seriál zafungoval jako výborná propagace naší země. Najednou byl obrovský boom zájmu o Prahu, ale celkově i o Česko. Většina korejských turistů jede do Prahy, pak do Českého Krumlova a potom do Rakouska.

Jak moc obtížné je prosadit českou kulturu právě v Koreji?                                         

V Soulu, kde působí mnoho kulturních institucí, je konkurence veliká. Proto se vždy snažíme najít pozoruhodné propojení s místními partnery. České centrum Soul usiluje o prezentaci rozmanitého a poutavého kulturního programu, který odráží živého ducha naší země a zároveň podporuje český jazyk a vzdělávání. Nyní například organizujeme vůbec první oficiální zkoušku z českého jazyka a soustředíme se mimo jiné i na jedno z hlavních témat, Rok české hudby. Na našich akcích se věnujeme dětem i dospělým, široké veřejnosti i odborníkům. Prezentace Česka v Koreji je opravdu krásná práce, plná radosti a inspirativních zážitků, protože naše malá země má skutečně co nabídnout.