Před dvaceti lety Ludmila Vojtěšková začínala s malováním ornamentu. Jak jde dohromady její náročná práce v námořní dopravě s lidovou kulturou? A proč si myslí, že tisíce kilometrů od domova je důležité představit rozmanitost moravského ornamentu?

Ludmila je rodačka ze Zaječí na Břeclavsku, kde se tradice lidové kultury rozvíjely odlišněji než například na Kyjovsku. „Až do konce druhé světové války žili v naší obci převážně Němci, takže to zaječské lidové zvyky a tradice dost ovlivňovalo. Moc lidí nemělo vlastní kroje. Při obnovování tradic pomáhaly hlavně obecní kroje, které si místní půjčovali mezi sebou. Já jsem se k malování ornamentu dostala zhruba před dvaceti lety, kdy začalo přibývat mladých lidí, kteří měli zájem o znovuobnovení naší lidové kultury, a já sama poprvé také oblékla kroj,“ vzpomíná malérečka, která se malování ornamentu věnuje ve volném čase.

Hodně trpělivosti

Pracuje v logistické firmě, kde na dálku „přesouvá“ kamiony a lodní kontejnery, a po náročné práci si užívá relax u malování ornamentu. „Leckdy řeším nejrůznější stresové situace, a pak přijdu domů a malování mě zklidní. Když je člověk rozčílený, tak se mu třese ruka. Při malování ornamentu potřebujete hodně trpělivosti. Prostě vás to donutí, protože se musíte soustředit na tenké linky a různé detaily. A je to taky dobrý protiklad k současnému zrychlenému světu,“ vysvětluje Ludmila, které v začátcích pomohla tetička malérečka v Ladné.

Od ní dostala první vzory, a postupně začala vyhledávat další informace, jaký je typický ornament pro Zaječí a okolní obce. „Používá se hodně zlatá barva, protože je hodně výrazná, a navíc dobře viditelná z dálky. Naše kroje jsou velmi třpytivé, jejich součástí jsou nejrůznější stříbrné flitry i další blýskavé prvky“ vysvětluje malérečka, které fandí celá rodina.

Vlastní styl

Ludmila popisuje, jak se jí postupně podařilo nejen zvládnout základy malování ornamentu, ale také si vytvořila vlastní originální styl. „Rukopis jednotlivých maléreček poznáte například podle toho, kolika barvami stínuje nebo jak k sobě skládá jednotlivé části ornamentu. Tím se pak odlišuje od ostatních“ říká Ludmila, která dodržuje pravidla malování ornamentu, kterým se vyznačuje hanácké Slovácko.

Podle Ludmily existují dva názorové tábory. Jeden je konzervativní a lpí na tom, že se musí malovat ornamenty stejně jako v minulosti. Druhý je naopak liberální, a zkouší ledacos nového, včetně kombinování ornamentů z různých částí jižní Moravy.

„Hodně diskutabilní je používání třpytek na stuhách. Já je používám, protože naše kroje, tam odkud pocházím, jsou velice zdobené a blýskavé. Když jsem se o tom bavila se starými a zkušenými tetičkami, tak říkaly, že se to nedělalo, protože takové věci tenkrát neměly. Jinde na Moravě by mi ale tyhle prvky přišly nevhodné. Je potřeba vždy zvážit, zda je to vzhledem ke zvyklostem a typu kroje patřičné,“ objasňuje Ludmila, která v těchto dnech o rozmanitosti moravské lidové kultury mluví k americkému publiku.

Důležitá tradice

Ludmila letos vyhrála grantovou soutěž maléreček, kterou vyhlásila Moravská krása. Spolu s malérečkou Dorotou Lungovou odletěla 13. srpna do Severní Ameriky. „Přihlásila jsem se do soutěže, protože mi přišlo úžasné, že bych mohla představit naše moravské vzory takhle daleko od domova. Je to důležitá součást naší tradice a kultury, která je velmi rozmanitá. Však skoro každá dědina na Moravě má své vlastní zvyky! Jednotlivé kroje i ornamenty se od sebe odlišují barvou nebo tvarem,“ poznamenává Ludmila, k níž se během dvaceti let dostala spousta zajímavých zakázek.

Speciální přání

Potenciální zájemci o její malování se o ní dozvídají buď přes osobní doporučení, nebo na jejích facebookových stránkách, kde sdílí fotografie toho, co vytvořila. Ludmila nejčastěji maluje mašle, avšak přibývá též malování na sklo – například karafy nebo sklenice na víno.

„Malovala jsem i mnoho křestních roušek. Na roušku krom ornamentů či květů maluji datum konání křtu a jméno dítěte. Dítko má potom památku na tento obřad. Před časem jsem měla hodně speciální zadání naopak ke konci života. Ozvali se mi příbuzní jedné paní, která zemřela, a chtěli pro ni malované mašle k šátku, který milovala. Chtěli ji pohřbít v kroji, tak jak byla zvyklá chodit. Byla pro mě velká čest, že jsem pro ni mohla něco namalovat na tu poslední cestu,“ vypráví Ludmila.

Zajímá vás cesta dvou maléreček z jižní Moravy po Spojených státech amerických? Sledujte ji na našem Facebooku.