Zahlédli jste na vývěsní desce pozvánku na košt vína? Míjeli jste na budově školy vylepený plakát slováckého krúžku? Přečetli jste si cestou domů program příštího koncertu cimbálové muziky? Je dost pravděpodobné, že tyto propagační materiály nesou rukopis břeclavské rodinné tiskárny – Tisk Pálka.
Její majitelkou je Martina Mrázová. Břeclavanka srdcem i duší. Milovnice moravského folklóru, zpěvu a upřímných lidí se zápalem pro věc. Nadšená cyklistka a úspěšná podnikatelka s filantropickými zájmy – byla to právě ona, kdo nám pomohl s vytištěním a zabalením naší první putovní výstavy Moravian Glory: Preserving Our Brilliance, která byla od května do září k vidění v americké Iowě a teď cestuje po Americe dál.
“Moravské písničky si pouštím i v práci. Možná jsem otravná, ale nikdo nic neříká,” prohlašuje s úsměvem sympatická tmavovláska, se kterou jsme si povídali o moravské kráse i trnité cestě za důvěryhodným byznysem.

V Břeclavi žijete odmalička. Nikdy vás nelákalo se přestěhovat jinam?

Pro mě je to tady nejkrásnější region a nejkrásnější život. Vždycky, když jsem někam vycestovala, ráda jsem se vrátila zpět. Mám tady rodinu, spoustu přátel a známých, kteří mě obohacují svými názory, lidskými i folklorními. Neustále mě fascinuje krása moravské přírody. My s manželem máme rádi cykloturistiku, jezdíme třeba po Lednicko-Valtickém areálu a bavíme se s turisty – ti všichni jsou v údivu, jak nádherné to tady máme, a já můžu hrdě říct, že tady bydlím! Zároveň když vyjedeme na dovolenou, třeba nedávno jsme byli na Třeboňsku, tak tam vyprávíme, jak máme u nás cyklostezky, co voní po víně, a propagujeme tím náš kraj. Neměnila bych.

K jižní Moravě neodmyslitelně patří místní tradice. Jaký je váš vztah k moravskému folklóru?

Měla jsem k němu blízko už od kolébky. Bydleli jsme i s babičkou a ta každou neděli poslouchala písničky z Podluží. Pořád jsme zpívali a já to zbožňovala. Můj táta byl u nás doma vyhlášený zpěvák. A pak to pokračovalo ruku v ruce, jak jsem dospívala. Měla jsem kamarády různě po okolí, v Lanžhotě nebo Bílovicích, tak jsem chodila na hody. Ty kroje, to bylo něco. Zabékali jsme si, jak já ráda s oblibou říkám, byla to paráda.

Máte doma kroj?

My jsme byli měšťáci, tak kroje měli čtvrtě vedle nás. Ale na krojované jsme se vyráželi podívat pravidelně.

Podařilo se vám lásku k folklóru udržet i ve vlastní rodině?

Mám dceru, které jsem vždycky zpívala, protože to bylo opravdu to moje. Taky jsme chodili na různé kulturní akce, ale moc se nezapojovala. Není to pro ni. Ale teď mám velké přání, aby se náš šestiletý vnouček folklóru věnoval. Tak to možná vyjde.

A zpíváte si pořád?

Ano, zpívání mi zůstalo. Byli jsme krásně sehraní s tatínkem, tak mi ta jeho notečka teď chybí. Ale krásná písnička by měla znít pořád. Já si moravské písničky pouštím i v práci. Možná jsem otravná, ale nikdo nic neříká. 

Jak si myslíte, že bychom měli o moravské tradice pečovat, aby k nim našly cestu právě i mladší generace a naše děti?

Určitě bych ráda apelovala na vštěpování lásky k tradicím od rodičů, prarodičů. U mě to úplně nevyšlo, ale jiné děti se můžou chytit, začít hrát na hudební nástroj nebo tancovat. A pak je to samozřejmě lokální podpora ve školství. Tam jsou sice pevně dané učební osnovy, ale škola by mohla zařadit víc kroužků a tím tradice zachovávat, protože jsou důležité a s mladými se vytrácí. Mimo to jsou tady různé organizace, které můžou pomoct. Třeba tady u nás Dáša Benešová s rodinou a jejich mladá cimbálovka Notečka. Taková uskupení mohou nalákat mladší generace.

Vaše tiskárna taky silně podporuje folklór.

Podnikatelsky pomáhám všemu, co je moravské, týká se folklóru, Podluží. Každý rok tiskneme zakázky kolem koštu, cimbálu, podporujeme publikace, krúžky. Dáváme pro takové účely slevy, sponzorsky i vlastní účastí podporujeme události. Mám strašně moc ráda lidi, kteří tuto radost rozsévají – jako třeba už zmíněná Dáša Benešová, ta je zapálená a človíček k nezaplacení, teď právem pod nadací Moravská krása.

Právě pro Moravskou krásu jste letos tiskli výstavu o naší prababičce Maryšce – Moravian Glory: Preserving Our Brilliance, která putovala do Spojených států. V čem tato zakázka vynikala a jak dlouho vůbec trvalo vytisknout všech jednadvacet panelů?

To byla srdíčková spolupráce. S Monikou coby zakladatelkou nadačního fondu se kamarádím. Byli jsme i u nich v Atlantě a chtěla jsem se účastnit tohoto „moravského krásna“, které tvoří. Výstavu jsme tiskli na odlehčené PVC – materiál, který se nazývá komatex – ten jsme vybrali s přihlédnutím k tomu, kde pak bude výsledek vystavený, v jakém prostředí, protože to všechno je spojené s naší myslí. Základem je přitom dobrá grafika, respektive precizní, kvalitně vybarvené fotky. To je půlka uspěchu. Samotná příprava trvala 10 hodin, neboť jsme důkladně kontrolovali, aby si rozlišení perfektně sedlo s materiálem. Tisk jsme potom volili pomalý a zabral dalších 8 hodin. Oříškem bylo pečlivé zabalení. Věděli jsme, že zakázka bude cestovat přes oceán, tak aby se nic nepoškodilo. I tím byla tato naše sponzorská pomoc nadačnímu fondu Moravská krása speciální a výjimečná.

Tiskárnu nejdřív vlastnil váš tatínek a posléze jste se jí ujala vy. Byl to váš sen pracovat v tomto oboru nebo vám rodinná firma spíš spadla do klína?

Otec pracoval v tiskárně od vyučení, jako sazeč. V Břeclavi tehdy byla jedna jediná, kde nyní sídlím já s firmou. Jako dítě jsem za ním po škole chodila. Vonělo to tam barvou a papírem, pro mě ráj. Doma jsem poslouchala rozpravy, co vedl o tiskařině s mamkou, takže jsem v tom podvědomě žila. Studovala jsem pak jinou školu – zemědělku a mám bakaláře z ekonomiky, ale pak přišla Sametová revoluce a můj tatínek šel jako jeden z prvních v Břeclavi podnikat. Mně bylo 19 let a on si mě přizval na pomoc. V roce 2000 už jsem u něho pracovala. Koupil provoz, kde začínal, a společně jsme všechno rozjížděli. V garáži jsme měli jeden stroj, pak druhý, šli jsme na to pozvolna, jeden úvěr, zaplatit, druhý úvěr, zaplatit a tak dále. Hodně jsme se se zákazníky potkávali. Tehdy nebyly e-maily, sociální sítě, mobily. Měli jsme jen telefon a fax. Po tom se mi dneska trochu stýská. Máme třeba zakázky z Prahy, které posíláme přímo tam, a já ani nevidím komu. 
Vyšlapali jsme s tatínkem trnitou cestu. Firma se rozvíjela dál a dál, dostali jsme spoustu kopanců, ale vždycky jsme věřili v zakázku, že dopadne dobře. A když zákazník nezaplatil, brali jsme to stylem ‚co tě nezabije, to tě posílí‘. Do firmy pak nastoupila i moje o 14 let mladší sestra a náš tatínek to udělal moudře – rozdělil mezi nás dvě divize. Já mám na starosti tu ofsetovou, čili časopisy, knihy a všechny reklamní tiskoviny, ona velí flexotisku, to znamená, že z 90 procent tiskne etikety pro vinaře. Vzájemně si pomáháme a jako plně vybavená tiskárna jsme v regionu jednou z vyhraněných firem, kdy zákazníkům nabízíme všechny tiskařské služby.

Pro koho většinou tisknete? Jsou to spíš firmy nebo i jednotlivci?

Na základě doporučení jsou to reklamní agentury v Praze, v Brně i na Slovensku, ale pak taky různé podniky a individiální zákazníci. Mě vždycky nejvíc potěší, když někdo napíše, že nás kontaktuje, protože někdo jiný, koho zná, byl spokojený. Pak ani nesledují cenu, vědí, že to bude naceněné správně, vyrobené v termínu, a to je gró prosperujícího podnikání. Tu důvěryhodnost jsme budovali roky. Sázíme na kvalitu, stoprocentnost, komunikaci se zákazníky. Je pro mě klíčové to spojení – někdo se ptá po naší firmě, protože slyšel, že umíme dobře vytisknout knihu, tak chce k nám. 

Co je vaším receptem na spokojenou a zavedenou firmu?

Pro mě jsou i na pracovišti zásadní lidské vztahy. Máme v tiskárně téměř neměnný kolektiv, jsme jako rodina. Když má někdo problém, tak si to povíme. Vím, že se na své kolegy můžu spolehnout.
To stejné platí pro naše dodavatele a odběratele. Za ty roky jim bezmezně důvěřuji. Trh se roztřídil a jasně, jsou tady i nepoctiví. Ale když někdo na trhu udělá podraz, tak si to my v naší branži řekneme, aby si ostatní dávali pozor, a nemá šanci proniknout dál. Jsme jedna parta, jako cech. Nejsme tolik konkurenční, „nelezeme si do zelí“ a místo toho se snažíme si pomáhat jako velká polygrafická rodina. Já jsem šťastná, že máme zděnou budovu s nápisem firmy, kamenný dům, kde nás každý najde a kdykoli za námi může přijít. I to mě naučil otec. Abychom se ke klientům chovali hezky, nemysleli na sebe a pomáhali druhým. I díky tomuto vývoji mám svoje zázemí, fungující firmu a můžu si dovolit přemýšlet filantropicky.

Čeho si na své práci v tiskárně ceníte nejvíc?

Baví mě, že když vytiskneme knihu, tak je to hodnota a odkaz pro další generace, nese myšlenku, strategii. Dneska frčí čtečky knih, ale to není stejné jako vzít si do ruky knihu, která voní papírem. Odložíte ji, ale můžete se k ní vrátit, zaspíte u ní. Víte, že ji máte vedle sebe. To mi nic nenahradí a jsem hrdá, že tisk knih patří do našeho portfolia.
 
Jižní Moravu před několika měsíci postihlo absolutně nečekané a ničivé tornádo, z jehož řádění se zasažené obce budou vzpamatovávat ještě dlouho. Jak si myslíte, že můžeme my ostatní pomoct?

My jsme s manželem do postižené oblasti zajeli, protože tam máme nespočet kamarádů a konkrétně jednu rodinu, s níž jsme si hodně blízcí. Pochopitelně nás to rozplakalo, je to úplně jiné vidět v médiích a naživo. Budou stavět, takže by jim vytrhli trn z paty řemeslníci - zedníci, tesaři, klempíři. My ostatní je pak můžeme podpořit finančně, stejně jako jsme si například my vybrali jednu rodinu. Oni za to budou moc vděční.

Tisk Pálka v čele s Martinou Mrázovou nám tiskne i podklady pro naši první českou výstavu Krajina paměti / Memoryscape, kterou slavnostně zahájíme v pondělí 11. října v nově zrekonstruované Havlíčkově vile v Poštorné. Začínáme v 17 hodin. Přidejte se k nám!