Až se vydáte do Havlíčkovy vily posedět v kavárně nebo na prohlídku aktuální výstavy, nezapomeňte prozkoumat všechny místnosti a podívat se taky na umělecké exponáty, které zrenovovanou historickou budovu v srdci Poštorné a sídlo nadačního fondu Moravská krása zdobí permanentně. Uměleckým otcem už několika z nich je Matyáš Chochola, pražský sochař a výtvarník s bujnou fantazií a neskutečným talentem tvořit nadčasová, oslňující díla, v nichž se prolíná minulost se současností. Naposledy nám na jižní Moravu přivezl skutečný skvost: do svítivě zelena laděnou plastiku, Božího pastýře, který odkazuje na dávnou liturgickou tradici.
V areálu v hlavním městě, kde má Matyáš Chochola svůj ateliér, se nachází též restaurátorská dílna. A tak jednoho dne mladý autor málem zakopl o původně kamenný, někdejší venkovský oltářík, boží muka, se symbolikou lidového motivu. Neváhal a v noci, tajně, si svůj mystický nález odlil… Vznikl tak reliéf ze sádry, nastříkaný barvami, který včetně svítícího neonu ležel v pracovním nepořádku zrovna, když se u Matyáše na samotném začátku roku 2022 spolu s manželem Honzou zastavila na jednu ze svých pravidelných návštěv zakladatelka Moravské krásy Monika Vintrlíková. A zadala mu nový úkol – dát doposud spícímu reliéfu takovou podobu, aby ožil v Havlíčkově vile.
„Překvapilo mě, že si zrovna toho Monika všimla a spontánně mě požádala, abych to do příště nějak dotvořil. Jen asi nečekala, že to vezmu od podlahy, kompletně převedu do jiného materiálu a tak,“ směje se šibalsky rodák z Hradce Králové.
Původní sádrový odlitek v jeho kreativním prostoru jen tak, beze změny, existoval osm let. „Vnímal jsem to jako nutnou mezifázi, která u dobrého díla je… Za zrodem nápadu ho přetavit do kovu pak stála chuť vyzkoušet novou techniku… Barevně jsem věděl, že to bude právě stříbrná barva hliníku, která se hezky rozzáří pod kanárkově žlutým neonem,“ popisuje tvůrčí proces.
Chochola za jedenáct měsíců doposud odpočívající kus, který jako by čekal na tu správnou příležitost, dopracoval a odlil technologií Lost Foam (tzv. ztracená pěna), při níž se to, co je vytvořené z pěny či jiného umělého materiálu, vytaví horkým kovem. Deska je doplněná o růžencové korále a neon, který plastice s tradičním motivem dodává současnou, dynamickou energii.
Váha celého nepřehlédnutelného objektu se přitom vyhoupla na zhruba 60 kilogramů, což možná nezní jako tolik, když si představíte, že tanečníci takto běžně při tanci zvedají nad hlavu své partnerky a točí s nimi. Nicméně náš Boží pastýř by se do vzduchu zvedal dost obtížně, obzvlášť s křehkým neonem, který je na plastice přišroubovaný a okolo se motají různá cingrlátka. Při instalaci v Havlíčkově vile tak přišly vhod ruce a síla spoluzakladatele nadačního fondu Honzy Vintrlíka. „Naštěstí má Honza páru a zdvihl to se mnou jako jeřáb,“ pochvaluje si Chochola.
Z jeho dílny pocházejí už obdivuhodné součásti Havlíčkovy vily: busta Aloise Havlíčka, po němž je zachovalá stavba pojmenovaná, a Poslední pár volně žijících Sfing. Ve všech Chocholových dílech je protkaná linie toho, co stojí ve středu jeho zájmu, a to je pravěký svět v nás, a to jak to pak funguje s tou moderní dobou, v níž žijeme.
„Není to sice úplně folklór, ale posbírané motivy z celého světa, které jsem viděl, utvářejí můj rukopis do svérázné podoby. Proto si vážím toho, když tomu chce někdo porozumět a nechá se tím taky oslovit… Zatímco Sfingy, které jsou párové a mýtické stvoření, Pastýř je posvátnou postavou zase z jiného náboženského soudku, ale dohromady mají právě toto společné, jakousi nadpřirozenou moc. V tomhle si uměli Honza s Monikou skutečně dobře vybrat. Pro ty nadpřirozené schopnosti mají zkrátka asi cit,“ zamýšlí se umělec.
„Matyáš je náš oblíbený umělec, který sálá potenciálem. Líbí se nám, že se ve své tvorbě nedrží pravidel, což se dnes málo vidí. Máme velkou radost, že jsme mu dali finální impulz dokončit dílo, které jsme poprvé spatřili v ještě hodně surovém stavu. Hned nám ale podle výrazu Pastýře bylo jasné, že patří spíš na Moravu než do Prahy,“ konstatuje Monika Vintrlíková.
Matyáš Chochola se na Havlíčkově vile poprvé „podepsal“ plastikou Aloise Havlíčka. Trvale se k nám nastěhovala jeho dvojice Sfing, muž a žena.
V Havlíčkově kavárně jsou potom dlouhodobě umístěny nádherné folklorní obrazy Jaroslava Blažka.
Foto vyjma instalace: Nikola Zerrichová
