Osmnáctidenní zaoceánské dobrodružství. S nažehleným krojem, šablonami na malování ornamentu a taky s trochou obav, jak se ta pracovní cesta do Ameriky vyvede. Slovácké malérečky Kristýna Homolová a Bára Bartošíková, obě známé z našich dílen a Galerie moravského ornamentu, se o letních prázdninách vypravily šířit krásu malovaného ornamentu až na druhý konec světa – vedly dílny v Cedar Rapids a Atlantě. V mezičase poznávaly nedotčenou přírodu i pulzující město Spojených států. Co dělaly, když zmeškaly letadlo? Jak se vypořádaly s angličtinou? Jak se liší američtí žáci od těch českých? A co se dvě Moravačky za velkou louží naučily? S oběma jsme si po jejich návratu popovídaly.

Do Ameriky jste odlétaly v sobotu dopoledne z Vídně. Na co jste myslely?

Kristýna: Už dlouho před odletem jsem byla z celého výletu nervózní. Létání jsem se bála, a tak jsem logicky měla z tak dlouhého letu strach. Paradoxně při cestě na letiště jsem žádné takové pocity neměla, nervozita se nedostavovala. Letěly jsme z Vídně do Amsterdamu a já jsem co se vybavování věcí na letišti úplný amatér, tak jsem byla moc vděčná, že mám vedle sebe Barču, která byla dost znalá.

Bára: Na všechno, co nás asi čeká…? Jaké zážitky jsou pro nás připravené? A že toho bylo. Upřímně jsem se taky modlila, abychom se v pořádku vrátily domů. Ne kvůli mně samotné, ale kvůli mým třem holčičkám a manželovi Jankovi. Od té doby, co jsem maminka, cítím velkou zodpovědnost a napadají mě i takové úzkostné myšlenky.

Vám se ale podařilo zmeškat druhý let… Co se stalo?

Kristýna: Při přistání v Amsterdamu jsme zjistily, že náš navazující let má hodinu a půl zpoždění. Z Holandska jsme mířily do Atlanty v Georgii a tam jsme naštěstí měly kolem čtyř hodin na přestup, tak nás zpoždění nechávalo v klidu. Jenže po příletu do Atlanty to začalo. Nemohly jsme s Barčou najít naše kufry. Prošly jsme imigračním a kufry pořád nikde. Ptali jsme se několika letištních zaměstnanců, aby nám pomohli, ale oni nás jen vodili pořád dokola po letišti. Pak nás jedna paní nasměrovala zpět na imigrační, kde jsme musely znovu projít kontrolou, a tam nám oznámili, že náš let už nestihneme. Smířené, že nejspíš přespíme na letišti, jsme nakonec naše zavazadla objevily na opačném konci letiště. Naštěstí byli všichni moc hodní a letiště nám obstaralo hotel zdarma. Domluvily jsme si u dopravce nový let a dostaly se na konečnou zastávku – do Cedar Rapids v Iowě.

Bára: Přiletěly jsme večer do Atlanty a ještě jsme Monice Vintrlíkové, která tam žije, psaly, že všechno je v pořádku, že čekáme na kufry a letíme dál. Ale pak jsme u pásů, kde se kufry vyzvedávají, čekaly skoro půl hodiny. Šly jsme třikrát přes imigrační kontrolu, než jsme na ty naše zbloudilé kufry natrefily. Věnoval se nám jeden pracovník letiště, ale teda uf, byl to večer plný stresu a horkého potu. Povyprávíme o tom na naší besedě v pátek 13. října 2023 v Havlíčkově vile.

Jaké bylo přivítání v Národním českém a slovenském muzeu a knihovně v Cedar Rapids, kam jste přijely vést intenzivní kurz malování lidového ornamentu?

Kristýna: Moc milá ředitelka muzea Cecilka Rokusek už na nás čekala a přivítání bylo moc srdečné. Po všech těch zmatcích v angličtině to byla úleva slyšet zase naši češtinu.

Bára: Vítaly jsme se s Cecilkou a ona je člověk se srdcem na pravém místě. Je úžasná a obětavá. Vřele nás přivítala a starala se o nás i s manželem Bobem a se svými aktuálními hosty nás ubytovali ve svém domě. V samotném muzeu byli všichni přátelští, usměvaví, ochotní. Hodně jsme už před odletem komunikovali s Jacobem ze Slovenska a ten byl taky skvělý. Mají v muzeu fakt parádní tým, co jsme stihly poznat. Každý z nich byl v mnoha ohledech inspirativní, pro mě něčím zajímavý a výjimečný.

Co a jak dlouho jste v Cedar Rapids vyučovaly?

Kristýna: Vedly jsme šest dní dílny. Účastníci odpoledního kurzu se učili malovat ornament jak na dřevo, tak na textil a taky na sklo. Po skončení této dílny začala každý den podvečerní dílna, kde si dámy malovaly velkoformátový obraz na pokračování, ornament na kanvas. Zatímco přes den se na dílně občas objevil i muž nebo děti, v pokračovací dílně to byl čistě dámský kolektiv. Vytvořily jsme si tam rodinnou atmosféru a moc ráda vzpomínám, jak jsme pořád vtipkovaly a hodně se nasmály.

Bára: Z textilu jsme učily malování na utěrky a plátna. Ze dřeva to byly podtácky a dřevěné desky či obrazy od místního údržbáře, který se ve volném čase věnuje práci se dřevem a má svoji dílnu. Kurz byl každý den kromě středy, vždy po obědě do čtyř a potom od půl páté do osmi. Počty lidí se lišily. Někdy jich bylo deset, jindy kolem osmi, pak dvanáct. Typově byli účastníci dost rozdílní, mladí, staří, ženy, sem tam muži a většinou to byli rodilí mluvčí, kteří měli, ale i neměli české kořeny a dílna je z nějakého důvodu zajímala.

Co jste si na dílnách nejvíc užily?

Bára: Užila jsem si komunikaci s lidmi. Proč je malování ornamentu zaujalo, jaký je jejich životní příběh. Na dílnách, které byly na pokračování, jsme se s účastníky velmi sblížili. Byli jsme taková malá rodina a měla jsem radost, když jsem viděla, jak malování všechny baví. Někteří se o ornament hodně zajímali, tak jsme se s Kristy snažili je co nejvíc naučit a předat jim informace nejen o ornamentu, ale celkově o našich moravských tradicích. Když nás viděli v kroji, vedli jsme dlouhé rozhovory o tom, jaké dodržujeme zvyky.

Byly jste nervózní, když jste lektorovaly v angličtině?

Kristýna: Zpočátku ano, ale po prvním dni jsme se otrkaly a tím, že všichni byli opravdu vlídní a chápaví, tak už nám bylo jedno, jak mluvíme a jestli sem tam řekneme něco špatně. Určitě mi tato zkušenost pomohla, co se sebevědomí mluvit anglicky týče. Naučila jsem se spoustu nových slov i z terminologie ornamentu.

Bára: Vést samotné dílny nebylo těžké. Až zpětně jsem si uvědomila, že nejtěžší to bylo na letišti, když jsme ztratily kufry. Kurzy pak byly moc fajn a jak jsem mluvila, cítila jsem se jistější a jistější. V Cedar Rapids to pro nás bylo o trochu víc pilování angličtiny a byl tam pro nás k ruce Jacob, který uměl dobře slovensky, takže když bylo něco složitější na vysvětlení, pomohl nám. V Atlantě jsme zase v pilování polevily… Zůstat v Americe alespoň měsíc a myslím, že bych neměla problém se rozpovídat.

V čem byli vaši američtí „žáci” jiní než ti čeští?

Kristýna: Všimla jsem si asi jediného rozdílu a to toho, že ti američtí jsou víc výřeční a upovídaní. Samozřejmě v dobrém slova smyslu.

Bára: Za mě jen v mateřském jazyku. Jinak to byli stejně dychtiví a pozoruhodní lidé jako u nás.

Co pro vás z celého pobytu v USA byla největší výzva?

Bára: Trochu jsem se bála té angličtiny, jak ji po šesti letech na mateřské zvládnu. Ale nejhorší pro mě bylo, když jsem úplně první kurz uváděla sama. Shodou okolností byla Kristy zrovna u lékaře, Jacob v obchodě a já nervózní jak ďas. Psala jsem si na papírek slovíčka, co by se mi k ornamentům mohla hodit, začala jsem a třepal se mi hlas, koktala jsem… A pak mě jedna úžasná účastnice, Julia, chytla za ruku, řekla mi, že jsem skvělá a že to zvládnu. To bylo tak krásné. Tak jsem to zvládla! A Julia tam potom s námi byla každý den osm hodin v kuse. Kromě toho byla výzva řídit na pětiproudé dálnici v Atlantě. Ale nakonec jsme to s Kristy taky hravě zmákly.

Měly jste kromě práce čas cestovat a poznávat zemi? Kde se vám nejvíc líbilo?

Kristýna: V Cedar Rapids jsme měly vždycky dopoledne čas na objevování města, ale pořád to bylo spíš pracovní, víc jako turistky jsme byly v Atlantě. Bydlely jsme u Moniky Vintrlíkové, která nám na celou dobu poskytla auto, a tak jsme měly vskutku spoustu možností, kam se jet podívat. Určitě bych se další cestě do Států nebránila. Příroda, kterou jsme mohly spatřit, byla neskutečná.

Bára: Moc děkujeme Monice, že to takhle zorganizovala a domluvila, abychom měli čas i na objevování. Perfektně se o nás i s dcerami Lenou a Nelou starali a všechno nám ukazovali. Mě vždy a všude přitahuje nádherná příroda. Vodopády Tallulah a město Savannah u oceánu, to byla pecka. Váhaly jsme, jestli tam těch pět hodin jet, ale stálo to za to. Byly jsme i ve dvou národních přírodních parcích. V jednom jsme si udělali dlouhou procházku a ve druhém jsme byli s Vintrlíkovými na laser show, kde byl skvělý hudební doprovod. Taky nás vzali na skyscrapers prohlídku nejvyšších hotelů v Atlantě a v neposlední řadě jsme měly, hlavně díky Monice a Honzovi, obrovské gurmánské zážitky. Jejich výběr restaurací byl famózní.

Jaké byly vaše kurzy v Atlantě? Lišily se od těch v Cedar Rapids?

Bára: Dva kurzy se konaly v České škole a slovenské škole v Atlantě a jeden v Goethe-Zentrum Atlanta. Malovalo se na sklo, dřevo, textil. Co kdo chtěl, takže dost punk. Skupinky byly po zhruba patnácti a jelikož jsme učily i malování kornoutkem, bylo to docela náročné.

Co bychom měli my Češi od Američanů odkoukat?

Bára: Mohli bychom mít semafory na druhé straně silnice, ne nad střechou našeho auta (smích).

Jaké to bylo chodit po americkém městě v kroji? Otáčeli se po vás kolemjdoucí?

Kristýna: Moc mě bavilo procházet se v takové velké zemi v našem tradičním kroji. Vtipné bylo, jak se nás lidé ptali, odkud jsme, a někdy tipovali i Švédsko nebo Francii.

Bára: Mně Američané přijdou tak výstřední v oblékání, že je nic nepřekvapí. V kroji se kdekoli cítím moc dobře. Žensky, pohodlně, slavnostně, jak doma. Měla jsem stále kus Moravy s sebou.

Co jste na této cestě za oceán a zpátky naučily?

Bára: Díky naší žačce LiJun, která nás vzala do místního muzea umění, jsme například jsme zjistily, že se v Cedar Rapids narodil světoznámý umělec Grant Wood. Taky jsem se dozvěděla, že je ve Spojených státech opravdu mnoho církví a že ten jejich systém fungování je jiný než u nás. K tomu jsme měly účastníci, která byla na každé lekci, byla to učitelka umění a výtvarné výchovy a ve volném čase malovala. Mimo jiné skandinávské folklorní ornamenty a měla výtečně osvojenou techniku, a tak nás naopak ona učila dělat štětcem skutečně tenké linky a krucánky.

Na co z celého pobytu nejvíc vzpomínáte?

Kristýna: Moc se mi líbila komunita, v níž jsme se ocitly. Všichni kolem nás byli vstřícní, laskaví a nápomocní.

Jste lační po více zážitcích dvou maléreček v zemi, kde se plní sny? Chcete se Báry a Kristýny na něco zeptat? Přidejte se na besedu, kterou pořádáme v Havlíčkově vile v Břeclavi-Poštorné v pátek 13. října od 17.30. Bližší informace a odkaz na registraci najdete tady.

Rádi byste si vyzkoušeli malování ornamentu na sklo? Přihlaste se na říjnovou dílnu s Bárou Bartošíkovou.